Life of Snow and Kionri (1) - Líza

---

Byl, nebyl jeden docela normální den. Sluníčko sice nesvítí, ale na druhou stranu taky neprší, takže proč se mračit? Navíc když člověka čeká to, co mě. Vlastně taková svačina je taky docela normální věc, pokud tedy nepočítám ty feferonky, které v sobě mají ukrytou sílu nejméně desíti vodíkových pum a se kterými raději manipuluji pouze v rukavicích. No, ale co se dá dělat, když Snowovi tak chutnají. Svačinu mám tedy hotovou a jdu dolů do garáže po schodech. Chvíli ještě na těch schodech postávám a přemýšlím, jestli na sobě bude mít tričko, protože jestli ne, tak to nedopadne dobře. Tak tedy konečně scházím a koukám, že je opravdu bez vrchního dílu oblečení. Nedokážu jsem od něho odtrhnout oči, takže o něco zákonitě zakopnu a skutálím dolů ze schodů.

Snow si v poklidu otočen zády ke schodům cosi šrouboval na svoji motorce, když najednou uslyšel výkřik a pár tupých úderů. Přirozeně se strašně lekl a ubohý šroubovák vrazil do ubohého motoru své ubohé motorky. Přes rty mu přešlo několik nepublikovatelných slov. "A zrovna mi to tak šlo", pomyslel si. "No nic, ta druhá potřebuje taky opravit." Zvedl se tedy a vykročil směrem ke své druhé motorce, jak tak ale kráčel (ne moc dlouho), stalo se, že překračoval jakýsi pytel pod schody, o kterém měl matnou představu, že tam ještě před chvíli nebyl. Moc ho to ale nevzrušilo a pokračoval dál prozkoumat hlubiny garáže.

Zvednu se po pár minutách bezmocného ležení a dívám se, kam se Snow poděl. Když vidím, že v poklidu přehazuje nějaké harampádí a něco hledá, prsknu si pod vousy (tedy jestli nějaké mám) a říkám si: "To se nemůže ani podívat, kde jsem?" No nic. Trochu si křupnu s naraženými zády a sehnu se pro to, co jsem mu nachystala. Naštěstí to přežilo i s pitím. Uuuf…Oddychnu si a jdu si sednout zpátky do pokoje, abych počkala, až přijde sám od sebe. Jenže, jak tak sedím, pořád nejde a tak to nevydržím to a jdu ho hledat. Volám: "Snowe, kde jsi?!"

Snow mezitím hledal svoji motorku. Byl si naprosto jistý, že v té garáži byla, jenže jak se mohl na vlastní oči přesvědčit, v garáži byla pouze už zamordovaná motorka, nějaký bordel, pytel kráčející po schodech ("Fakt divný", napadlo ho) a pak ještě větší bordel a… vrata byla otevřená! Snow nemusel nijak dlouho přemýšlet, aby mu došlo, co se stalo. Motorka mu zdrhla! Mrcha jedna! Tak si prokřupnul klouby a s řádně nasraným výrazem se vydal zpacifikovat svoji druhou motorku, Lízu.

"Snowe!" vykřiknu. "Jemu asi hráblo!", prsknu, když ho vidím z okna, jak jde bránou. Bez váhání z toho okna vyskočím (bylo v přízemí), dopadnu na zem a rozběhnu se za ním. Nějak se mi podaří ho ještě chytit až na to, že opět zakopnu o nějaký šutr, takže se ho zachytím tak, že ho obejmu v pase. "Snowe!" stačím ještě vykřiknout.

Snow si to zrovna dupal bránou, kterou předtím elegantně vykopl, když ho něco popadlo za pás a ještě mu to do zad vykřiklo jeho jméno. Jako každý jiný člověk se přirozeně strašlivě lekl a poskočil pár centimetrů do vzduchu, čímž se definitivně zbavil svého pásku. Už ne jako každý normální člověk se ale vzápětí rozhodl, že zabije toho, kdo mu zničil jeho úžasný pásek od Lacoste. Bez váhání popadl nějaký šutr a rozpřáhl se k smrtícímu úderu… No, naštěstí měl rychlé reflexy, takže se stihl zarazit, ale vyděšenému pohledu Kionri ten šutr v jeho ruce určitě neunikl.

"Já..Já..To jsem já, Snowe klídek." říkám trochu vyděšeně a koukám na ten šutr v jeho ruce. "Snowe, děje se něco?" sednu si a koukám na něho vyzvídavým pohledem.

Snow vystřídal několik výrazů po sobě. Nakonec se začal smát. Kionri jen čučela a nechápala."Čemu se směješ?" řekla trochu naštvaně. Snow ještě párkrát zachrchlal a pak zmlkl.. "To byl přece vtip!" vysvětloval jí Snow způsobem, kterým někdo vysvětluje něco člověku, který nemá absolutně žádný smysl pro humor. Ale zrovna dvakrát přesvědčivě to neznělo.

Já si oddychnu, mrknu na něj a pak se trochu zasměju, aby to vypadalo, že jsem si taky dělala srandu. Zvednu se s jeho pomocí a opřu si o něho hlavu se slovy: "Snowe, už jsem ti udělala svačinu… Máš ji v garáži a… Za čím ses to tak hnal?"

Snow chvíli mlčel a pak ze sebe jenom smířlivě vyrazil "To je od tebe hezký." Krátce ji objal, ale jak ji pustil, už zase se tvářil, jakože někoho hodlá zabít a s bojovným gestem řekl: "Zdrhla mi Líza!" "Líza?" řekla Kionri tázavě a vůbec netušila, o čem to Snow blábolí.

"Moment kdo je Líza?" Chvilku mi trvá, než to pochopím "Počkej Snowe, není to ta stará rezavá motorka?"

"STARÁ A REZAVÁ???" Kdyby si uvědomil, s kým to mluví, jen o sekundu později, už by Kionri držel pod krkem. "No jo. Je trochu načervenalá a není zrovna nejmladší, ale já si stejně myslím, že ji to pořád sluší." Řekl už zase relativně v klidu, i když pořád tak nějak nechápal, jak může být v klidu, když mu někdo právě urazil jeho Lízu.

"Ty Snowe…" Začnu trochu koktat, když si uvědomím, co jsem řekla. A taky co jsem před nějakou dobou udělala. Spolknu velký knedlík v krku a říkám: "Snowe promiň, že jsem ti urazila Lízu, ale je tu jeden docela velký problém. Víš jak máme harampádí v té garáži, tak já už se toho bordelu chtěla nějak zbavit, a i když Líza samozřejmě bordel není, já ji omylem odvezla do šrotu i s tím bordelem." Rychle jsem se ho snažím zase zklidnit: "Můžeme pro ni zajet! Jistě bude v pořádku!" S obavami očekávám jeho reakci, protože vypadá nějak ztuhle.

Snow se musel nutně něčeho chytit. Chytil se Kionřina ramena. Pak už mu hlavou chodilo jen jedno slovo. Šrot. Šrot. Šrot. Š.R.O.T. A s každým dalším š a taky r byl jeho zrak skelnější, ústa pootevřenější a taky stisk drtivější.

"Snowe! Říkám, že bude v pořádku…" uklidňuji ho, ale on mi to rameno drtí tak, až zasyknu bolestí. "Snowe!" Zařvu. "Pojedeme hned pro ni a zachráníme ji!"

Snow se za poměrně krátkou dobu už potřetí k smrti vyděsil. Naštěstí se tentokráte obešlo bez následků, tedy i bez rozdrceného ramena, i když bolavé asi trochu bylo. "Promiň." "Já jsem jenom na Lízu trochu emocionálně vázanej, tak jsem se trochu zapomněl." Mužně si odkašlal a opět nasadil bojový výraz. "Jo! Zachráníme ji! Vytrhneme ji přímo z čelisti lisovače! A pak ho zničíme!" Vykřikoval tak hlasitě, až i pár posledních sousedů, co ještě nesledovali celou tu zapeklitou situaci, vyklonilo hlavu z okna.

Já zrudnu, když to zaregistruju. "Dobře, Snowe." Ještě si protřu bolavé rameno, a pak ho vezmu za ruku a táhnu k mému náklaďáčku, který stojí opodál. Sednu si za volant, nastartuju a už frčím ke šrotárně. Koutkem oka vidím, jak se Snow pořád nervozně třepe, takže ho musím celou cestu uklidňovat, že to bude v pohodě, a doufám, že tu motorku ještě nesešrotovali. Netrvá to dlouho a přijíždíme na místo, přičemž málem přejedu černou kočku. Snow spěšně vysedne a pádí k bráně. Já běžím za ním a křičím: "Vidíš Lízu?"

To byla opravdu hloupá otázka, protože Snow ji viděl. Ale neviděl ji zrovna v takovém stavu, aby byl schopen něčeho jiného než temného zavrčení. Líza totiž právě visela na háku jeřábu, který ji pomalu spouštěl do lisu. Snow se okamžitě rozběhl zastavit jeřábníka, ale svým rychlým pohybem upoutal pozornost skupiny jinak celý den spících dobrmanů, kteří si při pohledu na něj uvědomili, že mají právě hlad.

Koukám, jak se Snow žene k jeřábu a nevidí, co se žene na ním. "Sakra" prsknu. Než ale stačím cokoliv udělat, Snow už postřehne, že ho pronásleduje smečka hladových psů, a tak změní směr a běží se schovat za nějakou hromadu šrotu. S hrůzou to sleduji a nenapadne mě nic jiného než zoufale zakřičet na jeřábníka: "Prosím! Nelisujte tu motorku a radši si zavolejte ty psy, protože mi chtějí sežrat přítele!" Jeřábník mě naštěstí slyší a má asi dnes dobrou náladu, takže mě nakonec poslechne. Třikrát zapíská a psy si zavolá k sobě. Následně motorka s třísknutím spadne na zem. Já ji okamžitě postavím a odtáhnu ji k náklaďáčku, kde ji opřu. Doufám, že Snow to přežil a volám jeho jméno. Chvíli čekám, ale moc se mi to nezdá, a tak ho jdu hledat. Jdu k té haldě harampádí, kam tehdy zamířil před těmi psy, a volám na něho: "Psi už jsou v klidu! Můžeš vylézt! Lízinka je jen trochu potlučená, ale to doma opravíš! Vážně! Je v pohodě!"

Snow seděl na zemi a tušil, že by se měl rozbrečet. Jenže to nějak nešlo. Prostě to asi zapomněl, protože naposledy brečel asi, když se narodil. Anebo neměl pro co brečet. Jenže teď právě se přece díval na svoji sešrotovanou Lízu! Na tu pravou, ne na tu, co se ještě před chvíli houpala na háku a byla velmi podobná Líze, ale ve skutečnosti to ona nebyla! Musel brečet! Líza byla jedna z těch nejdůležitějších věcí v jeho životě! Bylo to tak… Že jo? Jenže čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu bylo jasné, že koneckonců je to jen hromada plechu, která dříve nebo později skončí ve šrotu. A líto mu to bylo jenom trochu. To bylo opravdu divné. Co se to ním stalo?

Když ho uvidím, jak smutně kouká na kus šrotu, který byl dřívě Lízou, polknu a opatrně k němu přijdu a omlouvám se: "Promiň… Já nevěděla, kolik toho pro tebe Líza znamená…" Pohladím ho po tváři, nešťastně vzdychnu, obejmu ho a utěšuji: "To bude dobré… To se časem spraví… Já vím… Nejraději bys mi zakroutil krkem, ale věř mi! Moc mě to mrzí!"

Jenže Snow se jen uchechtl. Odstrčil Kionri tak, aby se ji mohl podívat do tváře. Chvíli nevěděl co říct, ale pak se vykašlal na nějaké vznosné řeči. "Víš… Choval jsem se jako blbec. Vždyť je to jen motorka! Vždyť si s ní nemůžu ani promluvit. Nic! Vážně se ti omlouvám, Kionri…. Byl jsem úplně slepej a neviděl jsem, že ty si pro mě daleko důležitější než tahle rezavá hromada šrotu. A ty si mě zase jednou zachránila. Otevřela si mi oči. Díky!" a objal Kionri tak vroucně, jak ještě nikdy předtím.

Nechám se jím objímat a jsem v sedmém nebi. Po chvíli se od něj trochu
odtáhnu. Přemýšlím, jestli ho nevyděsím, ale já mu prostě chci konečně ukázat, co všechno pro mě znamená a políbím ho (samozřejmě jsem rudá až na zadku). Čekám, jestli to přijme. Chvilku je úplně strnulý, ale pak začne spolupracovat. Toužím, aby tohle trvalo navždycky, ale za chvilku mi dojde vzduch a potřeboju se nadechnout. Odtáhnu se tedy a stydlivě koukám, co teď udělá.

Snow cítil, že se asi trochu červená. A protože si to uvědomil, začervenal se ještě víc, Kionri jen stěží zadržovala smích. "Nesměj se mi." Zašeptal. Kionri poslechla, i když se stále potutelně usmívala. Snow sklopil oči a několikrát otevřel a zavřel pusu, jak chtěl něco říct. Pak to ale vzdal, podíval se Kionri do očí a řekl prostě: "Miluju tě!" A tentokrát to byl on, kdo se natáhl k polibku jako první.

Samozřejmě se políbit nechám a jsem už přinejmenším v osmém nebi. Užívám si to a obejmu ho ještě pevněji. Po chvíli se ale zase odtáhnu, usměju se na něho a řeknu: "Taky tě moc miluju." A dívám se mu do očí. "Tak půjdeme, ne? Dáme si něco na zub!" dodám a šťastně se zakřením.

Snow si uvědomil, že má hlad, a tak souhlasil, i když po pravdě řečeno, klidně by ještě chvíli vydržel jen tak si užívat Kionri (velmi diplomaticky řečeno). Ale na druhou stranu, šrotiště nebylo zrovna romantické místo, a tak se vrátili společně domů za přítomnosti nevraživých pohledů od sousedů, a zejména sousedek, a Snow už si nikdy nespletl Kionri s pochodujícím pytlem…

Tak jak se vám to líbilox)? A prosíme o komentář^^